Zatímco valná většina studentů a profesorů PORGu mrzne na horské ŠvP, já se válím na pláži a opékám si šunky. Taková byla moje prvotní představa, když jsem procházel lustracemi před vstupem do letadla směr Casablanca. Nakolik se mi splnila posuďte sami z následujících odstavců…

Letadlo
Nemohu se nezmínit o krutých prověrkách, kterými každý cestovatel toužící použít vzdušnou dopravu prochází. Naprosto nechápu, jak se na palubu letadel mohli vůbec dostat nějací teroristé, když i pouhá krystalová miska znamenala nutnost vypakovat celé příruční zavazadlo. Postupně (potupně) je třeba projít check-inem, kde odevzdáte kufr, pasovou kontrolou, rámem, kde vám i peněženka s kovovými mincemi způsobí značné problémy, kontrolou letenky, kde získáte letový kupón, jenž musíte následně odevzdat posádce letadla. Aby toho nebylo dost, v Maroku navíc musíte vyplnit příjezdový formulář, který si pak pečlivě pročte imigrační úředník. Celé tohle martýrium trvá bezmála dvě maximálně nepříjemné a únavné hodiny…

Casablanca
Casablanca je město poměrně nové, což na jednu stranu znamená, že je značně moderní, ovšem na tu druhou je tu nepopiratelný fakt, že nemá naprosto žádnou atmosféru a ke všemu zde chybí turisty oblíbené historické čtvrti. Ostatně najít v Casablance esteticky snesitelné uskupení domů je vůbec značný kumšt.

Každé arabské město má svou medínu. Ta je jeho nestarší částí, obehnána hradbami pak tvoří jakési ghetto. Nachází se v ní malé chudé domky a ohromné množství obchodů se vším myslitelným zbožím, které indikují představu zaplivaného a páchnoucího vietnamského tržiště. Ve skutečnosti je to však ještě mnohem horší, protože obchodníci zde jsou natolik dotěrní, že jsou schopni vás pronásledovat několik kilometrů a stále vám vnucovat své "kvalitní a levné" zboží. Nejhorší vůbec jsou ale takzvaní zprostředkovatelé. Jak to funguje vám ukážu na názorném příkladu, který jsme skutečně zažili.

U vchodu do medíny jsme potkali příjemného chlapíka, který se s námi dal do řeči, až jsme se mu neprozřetelně přiznali, že máme zájem koupit korále. Navrhnul, že nás zavede ke známému obchodníkovi s pravými berberskými šperky. Když se nám cestou přiznal k dobrým vztahům s Ruskem, poněkud jsme znervózněli, když nám začal berberský obchodník servírovat mátový čaj a nutit nám stříbrné náhrdelníky v cenách řádově stovek dirhamů (1 dirham = 3,3 koruny), krám jsme urychleně opustili. Arab se nás však opět chytil a navrhnul nám, že nás zavede k obchodu s levnější bižuterií. Ať jsme se snažili jak chtěli, zbavit se ho nešlo. Držel se nás jako klíště a byl úplně stejně dotěrný, vodil nás od jednoho krámu k druhému a my už jen čekali, kdy si řekne o padesát DH za zprostředkovatelské služby. Naštěstí udělal chybu - jedinou, avšak osudovou. Zavedl nás do pasáže s textilem a vyzval nás, abychom počkali, načež se kamsi rozběhl. Nebyli jsme samozřejmě tak hloupí, abychom jeho pokynu uposlechli, rozběhli jsme se opačným směrem a skrze odporně páchnoucí rybárnu jsme se mu ztratili v úzkých uličkách arabského tržiště.

Jak vidíte, takovýmto individuím je třeba se vyhýbat. Leckdy to bohužel nejde, a to přispívá k nepříjemné atmosféře strachu a znechucení, která vás může až téměř odradit od nákupů v medíně. Svým způsobem by to však byla škoda, neboť zde můžeme mezi hromadou braku občas nalézt opravdové perly a díky tradici smlouvání srazit jejich cenu na minimum. I to byl důvod, proč jsem dovnitř nakonec vlezl čtyřikrát, ač jsem ji neměl v úmyslu navštívit ni jednou.

Medínu už necháme medínou a podíváme se na další čtvrti Casablancy. I v bohatých částech (centrum města a milionářské čtvrti) nás překvapí jedna neblahá skutečnost: neexistují odpadkové koše a ulice pod okny luxusních vil a moderních věžáků jsou pokryty hromadami neidentifikovatelného, leč citelně smrdícího humusu. Netřeba ani říkat, že kromě těchto "čistých" čtvrtí se v Casablance nachází i chatrče chudiny, ne nepodobné slumům střední Afriky. Kupodivu však na střechách těchto dřevěných chatrčí nalezneme VŽDY satelit. Na jednu stranu to znamená slibný symbol pokroku, na druhou ovšem fakt, že zdejší muslimové neoplývající značnou inteligencí jsou až příliš snadno zmanipulovatelní. Nelze se tedy divit, že i malí chlapečci se baví házením kamenů po amerických turistech (za které jsme byli často považováni, tedy obzvláště já se svým kloboučkem Hewlett Packard…), zatímco jejich starší kamarádi se baví pochodováním po ulicích s hlasitými výkřiky Džihád! Džihád! (načež "američtí" turisté mizí v postranních uličkách…).

Teď si dovolím malou odbočku. Poprvé jsem zhlédl vysílání kultovní televize Al Jazeera. Žádný Usáma se sice na obrazovce neobjevil, zato jsem však měl možnost jako první vidět záběry dětí/obětí náletů na Afghánistán, které následně převzala i CNN. Al Jazeera samozřejmě vysílá arabsky, takže nemohu posoudit tendenčnost zpravodajství, po technické stránce to však mají Arabášové zvládnuto perfektně.

Zpět ke Casablance. Symptomatickým rysem marockých aut je, že jsou to strašlivé šunky se špatně seřízenými motory. Dopravní kolaps je zde denním chlebem, a tak se nelze divit, že je vzduch v Casablance zkažený až hrůza. Dokonce ani Atlantský oceán, na jehož břehu město leží, nestíhá přetvořit unikající výfukové toxiny přetvořit v ozdravné přímořské ovzduší. Městská doprava v podstatě neexistuje (o něčem jako tramvaj, či snad dokonce metro, se místním ani nezdálo), naštěstí se po Casablance pohybuje velké množství opravdu levných červených taxíků. Co se meziměstské dopravy týče, také to není zrovna slavné. Silniční síť je v Maroku o poznání méně vyvinutá než u nás (už nikdy si nebudu stěžovat na katastrofální stav dálnice D1…), železnice je zde jediná, a to z Rabatu do Casablancy (a navíc pěkně drahá).

Zatím jsem na největší marocké město (přes 4 000 000 obyvatel) házel jenom špínu (ne že by si to nezasloužilo), přesto se zde najde pár míst, které by nadržený turista navštívit měl. Především je to samozřejmě slavná mešita krále Hassana II. Jde o monumentální stavbu, jejíž minaret má výšku rovných 200 metrů a při svátcích z něj vychází laserový paprsek mířící směrem k Mekce, viditelný na několik desítek kilometrů. Stavba je to nová a moderní, otevřena byla teprve v roce 1993. Možná i proto neplní ani tak účel náboženský (modlitby zde probíhají jen v pátek), jako spíš komerční. Jde totiž o jednu z mála mešit, které jsou přístupné turistům. Během prohlídky, kterou jsme díky českému konzulovi v Maroku měli jako česká diplomatická delegace (neptejte se mě, jak jsem se tam dostal i já… :-) zdarma, se pak dozvídáme zajímavé věci technického rázu: kupříkladu vyhřívání sklepa a lázní probíhá pomocí sloupů, které sice vypadají nevinně, ale skrývají hi-tech zařízení počínaje solárními panely na střeše mešity, konče supravodivou látkou uvnitř sloupu, která sluneční energii přemění na teplo. Oproti zimničním třasům v monumentálních křesťanských katedrálách jde o příjemnou změnu.

Dále už jen telegraficky: rádoby historická, avšak působící spíše jako směšná karikatura - čtvrť El Hobouss. Náměstí spojených národů (Place des Nations Units) a městský park - jediná místa, kde je jakž takž uklizeno, i když koše nenajdeme ani zde. Bulváry Moullay Youssef a Moullay Raschid s palmami uprostřed. Milionářské vilky na pobřeží a samotná pláž (viz další odstavec). A to je bohužel vše.

Už jsem se zmínil o Atlantiku. Casablanca má samozřejmě pláže, které disponují úžasným pískem. Má tmavší barvu a je neuvěřitelně jemný a příjemný na dotek. Jen kdyby v něm nebyly ty střepy z láhví, byl bych úplně spokojený. Bohužel, koupat se v Casablance nedá. Už sám Atlantik je značně zvlněn (o poznání více, než třeba Středozemní moře) a v Case se navíc tyto vlny rozbíjejí o kameny několik metrů od pobřeží, což znamená, že koupat se zde je smrtelně nebezpečné. O tom se přesvědčil Vašek Polák (bratr druhé ženy mého dědečka z matčiny strany, jestli vám to něco řekne), když na naprosto bezpečném místě, kde viděl deset centimetrů hluboké dno, zahučel do bazénku o rozměrech nejvýše půl metru na půl metru, kde se kompletně vykoupal - samozřejmě se vším všudy, jediným jeho štěstím bylo, že pas tuto katastrofu, která by se bezesporu stala vítězným klipem v Neváhej a toč, přežil téměř bez újmy.

Hostitelé
Zatímco česká výprava (vystavovatelé na MainTechu 2001 a management z dědovy firmy Teris 2002) se kompletně ubytovala v hotelu Les Almohades (název jedné marocké dynastie), já byl pozván do rodiny pana Abdelmajida (zkráceně Majid [mažid]) Benmoussy. Benmoussa je vysoký činitel, dá se říci, že je v hierarchii hned pod náměstkem ministra, a to už je zatraceně hodně. Je to člověk výšky až skoro přibíkovské, konstituce statného medvěda grizzlyho a povahy veselé až lehkovážné. Ač je maximálně pohostinný a příjemný, brzy mě začal poměrně silně štvát. Jednak si ze mě dělal legraci, když jsem mu nerozuměl (tedy skoro vždy) a aby toho nebylo dost, zavedl naprostou anarchii při našich rendez-vous v hotelu. Zatímco nebyl v poledne schopen počkat déle než deset minut, večer mě s klidem nechal čekat HODINU, a to aniž by se omluvil.

Dalšími členy rodiny, která má pro sebe půl patra jednoho věžáku v luxusní čtvrti Palmiers, jsou manželka Wafia (dlouho jsem si myslel, že je to Mafia… :-) a děti Youssef (15) a jeho starší sestra, jejíž jméno jsem si opravdu nezapamatoval. Zato o ní vím, že studuje v Paříži a momentálně se nachází v Granadě.

Před odletem mi bylo řečeno, že anglicky bude umět paní Benmoussová a Jozef (budu používat českou verzi tohoto jména, která odpovídá výslovnosti v arabštině). Totéž tvrdil Majid ještě v autě, když mě vezl z letiště. Pěkné. Na přímou otázku "Parles-tu francais?" odpověděl Jozef suverénně záporně a skutečně mi nerozuměl ani slovo. Paní Wafia sice občas působila dojmem, že rozumí, spoléhat na to však bylo značně nemoudré. Komunikačním jazykem se tak stala moje francouzština, hluboko pod úrovní angličtiny v tercii, kdy jsme podstoupili cestu do Lincolnu. Jelikož z terisácké skupiny neuměl francouzsky nikdo, vznikaly tak zajímavé situace, kdy nás Benmoussa pozval na večeři do restaurace, Jana (nevlastní babička) mu to odkývala a protože mu nerozuměla, nepřišla. No a tipněte si, kdo si tuhle prekérní situaci vyžral se vším všudy… samozřejmě já!!!

MainTech
Pro úplnost se musím zmínit o nijak zvlášť zajímavém veletrhu MainTech 2001, jehož management Teris zajišťoval. Byla to miniaturní a veskrze neúspěšná akce. Dá se říci, že vystavovatelů bylo více než návštěvníků, takže si obcházeli vlastní stánky a obdivovali své "zázraky". My měli za úkol postavit stánek české republiky, kde se nacházely dvě moc pěkné škodovky a dále kumbálky firem jako Vítkovice, OEZ, Mecalva a především ministerská kukaň, kde se čas od času objevily takové celebrity, jako marocký konzul či zdejší ministr vnitra. Jediným zpestřením zde byl místní watchman Ahmed (přezdíván Mohamed), který nám za 100DH denně hlídal ve dne v noci vystavované zboží. Je to jediný Arab, kterého jsem poznal, který umí pár slov česky (asi na úrovni "Jak se máš? Dóbry?" "Nemám probléma?" "Co skóla?" a pár dalších větiček). Navíc je to veselá a už samotným vzhledem zábavná persóna. Jediným záporem by tak mohl být fakt, že s největší pravděpodobností patří k tajné policii…

Policejní stát
To přesně je Maroko. Říká se, že na jednoho občana připadají tři watchmeni a o pravdivosti tohoto výroku jsme se přesvědčili na vlastní kůži. Nezhrozili byste se, kdyby vás na ulici zastavil úplně neznámý člověk, který zná vaše jméno, hotel, kde bydlíte i s číslem pokoje, od kdy do kdy jste v Maroku, že patříte k českému stánku na MainTechu a spoustu dalších informací, které jste nikomu nesdělovali? Jediným naším štěstím bylo, že jsme neprováděli zhola nic nezákonného (dokonce ani piva, které mi nabízel Majid, jsem se nenapil…) a byť nad prapodivným jednáním l´homme avec le chapeau mohli kroutit hlavou, neměli sebemenší důvod na nás vyjet…

Mohammedia
Druhým městem, které jsem jakž takž stihl poznat, byla Mohhamedia, třicet kilometrů východně od Casablancy. Ne že by tam bylo uklizeněji, ale alespoň dopravní situace nebyla tak zlá a vzduch se dal s trochou sebezapření i dýchat. Nejlepším na tom všem pak byla několikakilometrová pláž, kde jsme se dokonce i vykoupali. Chvilku jsme koketovali s myšlenkou připojit se k mnoha fotbal hrajícím skupinkám (jde o marocký národní sport), při pohledu na jejich umění jsme to ovšem rovnou vzdali.

Místní mešita je sice menší, zato funguje jako "normální" svatostánek. Nebudu popisovat celý průběh muslimské modlitby, která má přesně dány jednotlivé úkony, které se opakují pětkrát denně (při úsvitu, před polednem, v jednu hodinu, při západu slunce a ve chvíli, kdy zmizí poslední červánky a nastane úplná tma), jen zmíním jeden chvályhodný zvyk - před každou modlitbou se musí věřící umýt a očistit. Bohužel většinu Arabů tato hygienicky úžasná povinnost nechává chladnými a chodí špinavější než Dobrovod na škole v přírodě.

Arabové
Nebudu nijak hodnotit islám jako náboženství, přesto se dopustím v následujícím odstavci bezmála rasistického výlevu na adresu jednoho poměrně početného národu. Věřte, že si to Arabové zaslouží.

Jde o neskutečnou sebranku, verbež, chátru, lůzu, sbor plantážníků a lotrů nejvyššího ražení a vůbec pěkné zlotřilce. Za prvé jsou neskutečně líní a než aby pracovali si raději vydělávají peníze přepadáním a okrádáním turistů. Za druhé jsou neskutečně netolerantní a kraťasy zde působí jako pěst na oko. Samozřejmě, nejsou takoví všichni, ale valná většina ano, což přispívá ke špatnému pocitu a nervozitě při procházení i relativně evropského města Casablancy.

Zajímavostí je jejich adaptace teplotním podmínkám. Když mi při dvaceti stupních doporučovali, abych si vzal bundu, neboť je přece zima, poněkud jsem se podivil, avšak později jsem zjistil, že je tomu skutečně tak: oni při dvaceti stupních mrznou a chodí zahaleni v teplých hábitech popřípadě teplákových soupravách a bundách, zatímco my, otužilí Češi, se jdeme koupat.

Marocká kuchyně
S tím, že jsem bydlel v arabské rodině, souvisí i fakt, že jsem měl tu možnost poznat místní kuchyni. Nutno říci, že mají muslimové prapodivné chutě…

Především: Arabové jedí neskutečné množství masa. Maso je k obědu i k večeři, a to každý den. Navíc večeře se nezačíná před devátou hodinou, což je z hlediska trávení maximálně nezdravé. V marocké kuchyni se používá velké množství koření, zelenina v podobě vařené či smažené, avšak vůbec se nekonzumuje sýr. Jediný sýr, který jsem po dobu pobytu "ochutnal", byla La vache qui rit, tedy Veselá kráva.

Ještě zajímavější jsou nápoje. Kupříkladu mléčný čaj, který se vyrábí podobně jako obyčejný pytlíkový, avšak místo vody se použije teplé mléko. Maximální humus. O třídu lepší je pak tradiční čaj mátový, který je velmi sladký a má typickou chuť tohoto koření, ale kupodivu nejde o tak odpornou věc, jak by se z mého popisu mohlo zdát. S trochou vůle si jej dokonce můžete i oblíbit…

Závěr
Nutno říci, že mé představy se nenaplnily ani z poloviny. Nejenže pro mě mí hostitelé neměli připravený ZHOLA ŽÁDNÝ program, takže jsem z Maroka poznal jen Casablancu a Mohamedii, ale navíc jsem ani neužil čtvery nabalené kraťasy, o nějakém opalování pak nemohlo být ani řeči. Koupání v moři jsem si pak musel doslova vydupat…

Ne všechno ovšem bylo malováno černými barvami. Rozhodně to byla zajímavá zkušenost, poznal jsem odlišnou arabskou kulturu a místní zvyky, navíc la mosqee Hassan II. byla opravdu pěkná. Zkrátka a dobře: neměnil bych.

Autor článku: Tomáš Krajča
Další články od tohoto autora
Článek zaujal už lidí